Zírám s obdivem na mladého muže, jak seká moji zahradu na chalupě. Jde mu to od ruky a pracuje s prožitkem.

„Taky půjdu něco dělat, když už jsem tady, připravím si dřevo a vezmu ho domů ke krbu.“ Uvažuji v duchu. Chystám si pytel a rovnám dříví. Mám radost, je hezký svěží vzduch, voní posečená tráva a zahrádka bude zase podle mých představ.

 

„Dnes mám ještě hodně zařizování,“ přichází další myšlenka…„dorovnám pytel, naložím a jedu domů dát se do gala.“ No, představa by byla.

 

Otevírám branku a chystám se naložit dřevo do auta. Ale ouha…

 

„Já nemám klíče. No přece jsem je měla v mikině v kapse.“ Kde můžou být? „Jani klid, klid, klid. Třeba jsi je dala do tašky nebo ti zapadly do pytle se dřevem“, mluvím sama se sebou. Po chvíli to vzdám.

 

Usedám na lavičku a usmívám se. Vysílám k nebi otázku: „Co mi to má říct?“ Odpovím si sama. „Zřejmě mám dnes odpočívat a ne si plánovat výsledky“ :-)

 

Znáte to? Když něco hledáte, tak nenajdete. A když nehledáte, tak si vás to najde samo. No skvěle, tak to hned vyzkouším.

 

Beru si lahev s pitím a usmívám se. Dýchám zhluboka. „Je mi to jedno, je mi to jedno. Klíče jsou fuč, ale co. Dnes už víc nestihneš a kvůli klíčům se svět nezastaví. Tak se alespoň projdeš domů pěšky. Doma pohledáš jiné klíče a zítra máš auto doma.“ Zase si mumlám pro sebe.

 

„Je mi to jedno“, stále si opakuji. „Půjdu pomalu a užiju si procházku.“ Už se na ni i těším.

V brance se ještě zastavím. „A vůbec, když už půjdu pěšky, tak přeci nepůjdu po silnici.“ Rozhoduji se pro krásnou přírodu. Mířím ke spodní brance a chci vykročit. „Jé klíče“…leží přede mnou a já „DĚKUJI“.

 

Tak si mně klíče našly sami. Však vím, stačilo se odevzdat.

 

Zřejmě bylo na čase přestat si organizovat celý den po svém. Jak krásně to na nás mluví a směřuje nás do radosti. 

A tak nehledejte a nelpěte, jen se rozhlížejte, ať i vás si brzy najdou ty vaše klíče.