„Maminko, proč se ta paní mračí, když čeká miminko a měla by být ráda?“ Ptá se mě moje desetiletá dcerka, když při cestě do školy zdravíme paní, kterou potkáváme denně. „To netuším holčičko, možná nemá svůj den.“ Odpovídám, protože se chci vyhnout soudům. Jenže dcerka si vede svou.

„Jak nemá svůj den, čeká přece miminko, tak má být veselá a šťastná.“

„Ano„ to by měla“, přitakávám, „ale třeba se jí něco nepovedlo a myslí právě na to.“ Dcerka zmlkne, ale je cítit, že tato odpověď se jí nelíbí. Je zadumaná, poskočí si a řekne: „Ale já se budu usmívat.“ Porovná si školní batoh a zrychlí. Ten den se již o paní nebavíme.

Usmívám se a dcerka taky. Často se mi stává, že právě toto je pro klienty nejtěžší. Stát se optimisty a pochopit, že vše si budujeme sami. Pochopit, že přístup je tím, co určuje směr a vývoj naší budoucnosti.

Přicházím do studia a stavím vodu na čaj. Jdu se pozdravit s elementály, kteří pečují o moje květiny, a za chvíli se ozve zvonek. „Á paní je tady“, pomyslím si a jdu otevřít první klientce. Přichází paní, kterou dobře znám. Funí po schodech, ale usmívá se. „Janičko, to jsem ráda, že vás vidím. Dnes v autobuse se všichni mračili, že by nějaké erupce?“

 

„Vše souvisí s hledáním radosti. Na všem lze najít něco, co stojí za to“, odpovídám paní.

„ Jo a to máte pravdu. Třeba včera autobus nejel vůbec. Dnes přijel jen o pár minut později.“ Smějeme se, nalévám čaj, usedáme a já zahajuji terapii…

 

Buďme k sobě vlídní, co dáváš, dostáváš zpět.

Nejméně lehké je vždy novým klientům vysvětlit, že změna stavu souvisí se změnou vlastní mysli. Z toho totiž vyplívá, že si za vše nedobré můžeme sami. Jedinci, kteří dochází na terapii už to ví. Oni už jsou totiž připraveni něco změnit. Ale okolí a ti, kteří na terapii nedochází  ještě nedošli k tomu, že změnu musí učinit sami.

Naše mysl nás ovládá a v každé volné chvíli si vytváří scénáře budoucnosti, které jsou ovlivněné zkušenostmi z minulosti. A proč se tak děje? Naše mysl pracuje se starými systémy, vzorci a vytváří svojí představivostí obrazy.

                                                 

TY kamenem a JÁ chlebem…

Zdá se to poněkud zvláštní těm, kteří to nevyzkoušeli. A stačí tak málo. Udělejte si malý testík sami na sobě. Rozhodněte se a na noční stolek si umístěte ceduli s barevným nápisem:

DĚKUJI za to, že jsem se mohl probudit do nového dne, DĚKUJI za to, že jsem se mohl probudit v zemi míru, DĚKUJI za postel, DĚKUJI za stravu a střechu nad hlavou.

● Hned po probuzení si nápis přečtěte 3x a začněte se usmívat.

● Během dne se občas zastavte a vzpomeňte na nápis a na to, že se máte usmívat.

● Večer, až půjdete zase spát a usednete na postel, zadívejte se na nápis.

● Zeptejte se sami sebe: „Užil jsem si dnešní den?“

● Při odpovědi se usmívejte.

● A ZÍTRA….postup opakujte.

Pozitivní myšlení se dá naučit

Síla pozitivního myšlení je skutečně mocná…Uběhlo několik týdnů a situace se téměř opakuje. Jdu s dcerkou do školy a potkáváme paní s kočárkem.

„Maminko, proč se ta paní mračí, když se jí narodilo krásné miminko a měla by být ráda?“ „Eliško….“ Jen si povzdechnu, protože se chci vyhnout soudům. Pak se zastavím, usměju se a vybídnu dcerku: „Tak se na ni hodně usměj, až jí budeš přát dobrý den, třeba ti úsměv vrátí.“ „Tak jo maminko, udělám to a uvidíme“. Mám já to ale šikovnou holčičku, myslím si.

 

A co vy? Zkusíte to taky?

Úsměv přece nic nestojí.

Více na Kurzy Školy zdravého života nebo Kurzy Brány Zdraví