Ve snaze mít to nejlepší, často nemáte nic? Každý to zná. Stále častěji si mnozí tuto skutečnost uvědomují a stále častěji jsem zahrnována dotazy, jak to vlastně s těmi záměry je. A víte, že přesně tato otázka mne před pár lety hodně zaměstnávala? Dnes odpověď znám. Tak jednoduše…
Je čas…čas, který je pro mne časem rozjímání. Je večer a přes zavřená víčka si přehrávám s vděčností návštěvu svého syna. Přehrávám si jeho široký úsměv a smích mojí Elišky, ta bráškovi snáší dárečky, které jí letos Ježíšek přinesl. Dětská radost je skutečná, je nepředstíraná, je pravdivá a čistá.
„Maminko, proč se ta paní mračí, když čeká miminko a měla by být ráda?“ Ptá se mě moje desetiletá dcerka, když při cestě do školy zdravíme paní, kterou potkáváme denně. „To netuším holčičko, možná nemá svůj den.“ Odpovídám, protože se chci vyhnout soudům. Jenže dcerka si vede svou.
Ležím takhle na pláží na ostrově CRES… Ostrov, který má silného ducha, ostrov plný krásných míst.
Paměť buněk, buněčná paměť či programování buněčné paměti… Termíny, které mají pro mnohé v sobě něco tajemného, neznámého, chcete-li záhadného…Často se ptáte, co přesně je ta buněčná paměť, se kterou pracuji na kurzech a terapiích při uzdravování.